Antonín Sova

Lyrik melancholických nálad, básník soucitu i vzdoru. Vizionář s věčnou touhou na srdce lidská bít, jak struna v nich se chvít.

novinky z blogu

Spleen aneb básníci v depresi

29.11.2018
Smutno je mi ze všeho, ze všeho, ach, ze všeho, jak by jinak ani u mě nikdy být už nemělo... Splín jako pojem označující určitou náladu má v evropském kulturně-společenském prostoru i v samotné literatuře dlouhou a bohatou tradici. A pilně ji rozvíjeli i čeští básníci.

Masaryk (nejen) u Sovy

28.10.2018
Nadpisem nemyslíme nějakou zajímavou historku z návštěvy našeho prvního prezidenta v domácnosti Antonína Sovy. V předvečer státního svátku se podíváme na literární zpracování Tomáše Garrigue v jedné Sovově básni.
z básní

Já hledal studny bez dna na výších

Já hledal studny bez dna na výších.
Nejprostší ženy, zpěv jež ptačí měly
na místě řeči. Sfingy mlčící,
jež nad rozcestími tmou smutnou čněly,
přátele nejpřísnější, klečící
na našem svědomí, však líbající
rty naše, soucit, hrdě zpívající.
Chladící rosu v květu kališích.
Já hledal studny bez dna na výších.

Já hledal vzácné lidi. Diskretní
jichž mlčí rty, když srdce čistě hoří.
Já hledal velikost i zrádnost moří
a pro svůj oheň předmět obětní.